Ten také srovnává Edvarda Beneše s Emilem Háchou: "Nápadný rozdíl mezi oběma prezidenty spočíval v tom, že Beneš byl především politik, zatímco Hácha byl v politice člověk." "Machálek poukazuje na úlohu prezidenta Edvarda Beneše, který Háchovi jako předchůdce odkázal jen trosky československého státu, a přesto po válce dosáhl toho, že byl za odsouzeníhodného kapitulanta označen Hácha, a ne on sám", sděluje nám ČTK jednu z hlavních myšlenek díla.“ (Z článku Dr. Ivana Davida „Čeho je nám po odstranění sochy maršála Koněva naléhavě třeba?“, nova republika.cz, 5.4.2020)

Že se tohoto úkolu, rehabilitovat E. Háchu, zřejmě ujal, kromě dalších, i historik Vít Machálek, vyplývá i z názvu jeho knihy o Háchovi „Prezident lidskosti“ a z následného tvrzení: „"Nápadný rozdíl mezi oběma prezidenty spočíval v tom, že Beneš byl především politik, zatímco Hácha byl v politice člověk."

Uvedeme jen několik příkladů, které tvrzení pana V. Machálka přivedou na pravou míru. Než se prezident lidumil, Emil Hácha, stačil v březnu 1939 vrátit z Berlína, přičinliví gestapáci, policisté, tvořící tzv. einsatzkomanda, stačili zavřít za pouhý jeden den téměř 5000 levičáků, pacifistů a německých i rakouských emigrantů. V prvních dnech září, tedy po vypuknutí války, následovalo zajištěni a odeslání do koncentračních táborů značného množství našich významných činitelů. Všichni víme, co následovalo v den 28. října 1939 a několik dní poté. Představitelé studentských organizací byli zastřeleni a asi 1200 studentů bylo nahnáno na „převýchovu“ do koncentračních táborů. Pouštění žilou našemu národu pokračovalo. Stalo se viditelnějším po příjezdu R. Hendricha do Prahy, kde se ujal úřadu „zastupujícího říšského protektora“. Následovalo vyhlášení stanného práva. Byl zatčen i generál Eliáš, předseda protektorátní vlády, který udržoval, na rozdíl od lidumila Háchy, kontakty s E. Benešem, představitelem našeho zahraničního odboje. Na území tzv. protektorátu bylo vyhlášeno stanné právo, které trvalo od 28.9.1941 do 20.1.1942. V době jeho trvání byl popraven i generál Eliáš a téměř 500 dalších našich vlastenců. 4000 – 6000 osob bylo postiženo jiným způsobem.

Krvavé běsnění masového vraha R. Hendricha zastavili naši parašutisté. Na následky těžkého zranění po atentátu zemřel. Následovalo druhé stanné právo. 1327 Čechů bylo popraveno, kromě zavražděných z Lidic a Ležáků a dalších stovek lidí popravených v koncentračních táborech. Krvavý teror Němců u nás byl v tu dobu již zcela zjevný.

Nadto Hácha zřejmě věděl o tom, jaká „budoucnost“ český národ čeká. O tom pojednávaly různé plány, které počítaly s likvidací českého národa. Část Čechů měla být germanizována na starém říšském území, část vyhnána někam daleko na sever či východ, a další měla být popravena. Ve svém projevu, který R. Heydrich pronesl na podzim r. 1941, počítal tento zločinec již jen s germanizací části Čechů a s likvidací dalších. Pražští nacisté dokonce navrhovali, aby ti Češi, kteří odmítnou germanizaci, byli bez dalšího postaveni ke zdi a zastřeleni. Čech neměl co dělat v česko–moravském prostoru. Ten měl být osídlen výlučně Němci.

Co následovalo po úmrtí Hendricha byl otevřený protičeský teror. O Lidicích a Ležácích věděli lidé ve značné části světa. Musel o tom vědět i lidumil Hácha, i když již v této době se u něj projevovaly známky senility. Co však pro ně udělal Hácha? Nic, dokonce nevíme ani o tom, že by intervenoval ve prospěch generála Eliáše, který byl též popraven. Jedna skutečnost však mluví pro něj. Intervenoval opakovaně ve prospěch zavřených studentů. Několik desítek z nich bylo z různých důvodů propuštěno.

Desítky tisíce našich lidí byly vyháněny ze svých domovů, v Čechách i na Moravě. Údajně pro rozšiřování vojenských střelnic. Ve skutečnosti šlo o rozsáhlé přípravy ke germanizaci dosud českého území a následné germanizaci českého lidu. Tito lidé se snažili bránit své domovy, hledali proto vlivné osobnosti, které by jim mohly pomoci. Nenašli však nikoho. Hácha jako vždy mlčel.

Prezident Beneš Háchu varoval, aby dále nekolaboroval s Němci. Vše marné. Hácha po své zrádné cestě pokračoval dále. Po válce byl zajištěn a vězněn. Ve vězení záhy zemřel. Nedočkal se soudu. Prezident tzv. Slovenského štátu, Jozef Tiso, byl souzen, odsouzen k smrti a popraven. Na Slovensku se v té době nenašel žádný ústavní činitel či ústavní orgán, který by se na prezidenta obrátil se žádostí o milost pro Tisa, Zřejmě by Beneš v takovém případě Tisovi milost udělil.

V naší historii platil E. Hácha za kolaboranta. A stále platí. Na tomto faktu zřejmě nic nezmění ani pan V. Machálek a jeho kniha „"Prezident lidskosti“. Jsme již desetiletími navyklí na to, že každé dílo, jež pojednává o nějakém našem známém politikovi, který se těšil a stále těší úctě našeho národa, přináší o něm to horší, často pravdě i cizí, než to dobré, co vykonal. Vzpomeňme si při této příležitosti na veledílo o Janu Masarykovi. Tento skutečně lidový politik, těšící se obecné přízni, byl „umělecky přebudován“ v někoho jiného. Můžeme se těšit nyní na to, že autor nové knihy o Háchovi, přidá tomuto „hrdinovi“ pozitivní vlastnosti, které z něj se budou snažit udělat snad až dobového mučedníka? Jak rádi bychom byli, kdyby naši historici a jiní vědci se dovedli orientovat v literárních žánrech, a dovedli odlišovat historická či jiná odborná díla od lidového vyprávění, objednaného pojednání, pohádek a bájí.